Jdi na obsah Jdi na menu
 

komentář Toka 1:3

Za ta léta co Mitra existuje dramatičtější závěr sezóny nepamatuji. Fantasmagórie  Joanne Rowling o Harry Potterovi můžou v tomto případě jít do „rici“ v porovnání se skutečným dramatem, který se odehrál v závěru letošního ročníku naší divize. Zatím co na jedné straně v podstatě nikdo nechtěl vážněji a paradoxně postoupit do vyšší soutěže (proč asi...), tak na té druhé zase nikdo nechtěl sestoupit. Je to daný tím, že tato vlastně třetí nejvyšší liga je momentálně nejenom nejatraktivnější, ale i pro dané týmy nejdostupnější. Ale v momentě, kdy se do věci vloží administrativa se svojí slepou vizí danou soutěž „zhodnotit“ co možná největším počtem týmů ze všech koutů Čech a Moravy spádových více či méně k Brnu, bude všechno jinak. II. liga východ je tomu odstrašujícím příkladem, kdo nemá peníze a spoustu volného času je bez šance.

V posledním zápase sezóny nad námi opravdu zřejmě stála jakási hypotetická bohyně Mitra, protože ačkoli jsme po vyčerpávajícím boji nakonec prohráli s výbornou Tokou, tak výsledková remíza stejně namočených Klobouček a Techniky byla pro nás nakonec živou vodou do dalšího ročníku. Jak ale konečně dopadne sestupová kalkulace je v černých hvězdách nejenom vedení soutěže, ale i konečném zájmu zainteresovaných týmů. My se ovšem do budoucna budeme muset z našich vlastních organizačních chyb poučit a to nejenom jako klub samotný, ale i tým a především sami jednotlivci. Nelze přece dobře fungovat pokud se nedodržují tak základní atributy činnosti kolektivu jako je včasná docházka, dodržení daného slova a dávání přednosti jiným výmluvným aktivitám s tím, že sice chci být členem týmu ve třetí nejvyšší soutěži futsalu, ale nemám čas mu dát pravidelně ani ty tři hodiny týdně. To je prostě výsměch, který nikde jinde neobstojí!

Na druhé straně musím říct, že si vážím všech členů týmu, kteří se více či méně zasloužili o náš letošní a veskrze překvapivý historický úspěch. Každý má totiž svůj osobní svět a každý vyrostl v jiném prostředí které na něm nechalo trvalý vliv. Jako kolektiv se neustále utváříme, zdokonalujeme ale i upadáme. Pointou je naučit se táhnout za jeden provaz. Kdo to zvládne, nemusí mít nějaké zvláštní individuality, ale může dosáhnout na výrazné úspěchy. Mírným a symbolickým příkladem tak může být i páteční špíl: zatím co domácí Toka se sešla v ideální sestavě, nám z různých důvodů chyběla pětice v podstatě pravidelně nastupujících hráčů. Do pole tak museli nastoupit i marodi, když Aleš Hambálek neviděl na jedno oko a Jakuba Kudýna trápila stále bolestivá achilovka. I tak se ale svého úkolu zhostili navýsost statečně a naše prohra byla nakonec jen tabulková. Prohrát totiž s jasným favoritem s improvizovanou sestavou třemi brankami, když poprvé se vzájemně sejmou dva naši bránící hráči, podruhé dostaneme v oslabení a potřetí v nevydařené pover-play, to přece není žádná ostuda.

Na závěr sezóny už zbývá jen jediné a v posledních letech opomíjené, a to pozvednout výš číš. Snad to za čtrnáct dní vyjde...